Historie Aztéků - jejich úpadek
Od počátku 16. století se lodě Španělů, pohybujících se mezi svými antilskými državami - Hispaniolou, Kubou, Jamajkou a Panamou - sporadicky setkávaly s některými mesoamerickými etnickými skupinami, zejména v oblasti poloostrova Yucatán. V roce 1511 se například jedna ze španělských lodí potopila a dvěma z námořníků, Gonzalu Guerrerovi a Jerónimu de Aguilarovi se podařilo dostat na pevninu, kde pak žili spolu s tamními Mayi. Právě tato událost měla mít rozhodující úlohu v počátcích španělských výbojů. Už několik let poté se uskutečnily první průzkumné výpravy směřující záměrně na Yucatánské pobřeží - vedli je například Francisco Hernandéz de Córdoba (1517) a Juan de Grijalva (1518). Zprávy o nich se dostaly až na dvůr císaře Aztéků Montezumy II.
Hernán Cortés - život a dílo
Výprava, jenž navždy změnila běh aztécké historie a životy okolních národů Střední Ameriky, započala roku 1519, kdy 20 lodí pod velením Hernána Cortése - s posádkou čítající 600 mužů, děla a koně - připlulo k ostrovu Cozumel a odtud zamířilo k pobřeží Yucatánu. Poté, co se Cortés od domorodců dozvěděl, že mezi nimi žijí dva běloši, přesvědčil de Aguilara, aby se k němu připojil. Guerrero, který se v mayské vsi oženil a začlenil do jejího života, odmítl. Setkání s Aguilarem bylo pro Cortése zásadní - námořník mluvil yucateckou mayštinou a posloužil mu tedy jako tlumočník. Skupina urozených mužů od Mexického zálivu dala Cortésovi několik žen. Jednou z nich byla Malintzin, hovořící plynně maysky i jazykem nahuatl. S pomocí těchto dvou navzájem se doplňujících překladatelů se tedy Cortés mohl okamžitě dorozumět ve dvou hlavních jazycích Mesoameriky. Malintzin, která mezi Cortésovi muži slula Doňa Marina a proslavila se jako Maliche, se brzy naučila i španělsky. Stala se později Cortésovou milenkou a sehrála víc než klíčovou roli v průběhu španělské conquisty.
Příchod Španělů do dnešního Veracruzu samozřejmě nezůstal Aztékům utajen a tito hned vyslali posly, aby nově příchozí přivítali a obhlédli. Mnoho domorodých i evropských pramenů tvrdí, že Montezuma byl přesvědčen o tom, že Cortés je bůh Quetzalcoatl, navrátivší se z východu, jak slíbil na konci své dlouhé pouti z Tollanu. Ztotožnění s bohem, o kterém se ve svých dopisech španělskému králi zmínil i sám Cortés, bylo později zřejmě přehnaně zdůrazňováno, stejně jako se zpětně vynořily četné zprávy o různých znameních a zlých předzvěstech, které měly údajně příchod Španělů předpovídat. Každopádně příběh o prvním setkání Aztéků a Španělů, který místní informátoři vyprávěli Bernardinu de Sahagúnovi, je nesmírně zajímavý. Podle údajů, jenž tento františkán posbíral, předstoupili vyslanci před Cortése s kostýmx hlavních aztéckých božstev a oblékli jej jako Quetzalcoatla. Cortésova vděčnost spočívala v jejich následném svázání a příkazu svým mužům k výstřelům z pušek, které měly vyslancům nahnat strach. Poté, co Cortés nabídl poslům evropské jídlo a víno, pokusil se je přemluvit k souboji, oni však kategoricky odmítli. Když se vyslanci vrátili do Tenochtitlánu, byli před přijetím u panovníka pokropeni lidskou krví a poté mu vyprávěli, co viděli; rozprávěli dlouze o koních, které do té doby nemohlo spatřit žádné Aztécké oko a o jídle, které okusili. Montezuma byl těmito zprávami zděšen a obrátil se okamžitě na své věštce. Na jejich radu se rozhodl poslat vyslance zpět s potravinovými dary, které by mu umožnily poznat skutečnou povahu cizinců. Přikázal vyslancům, aby Španělům nabídli "lidské" jídlo - krocany, kukuřičné placky a ovoce spolu s "božskými" pokrmy - plackami smočenými v lidské krvi. To, co si vyberou, mělo prozradit jejich pravou podstatu. Velmi lidská reakce Španělů, kteří se nad jídlem potřísněným krví zhrozili, zřejmě Montezumu neuklidnila, jelikož marně vysílal čaroděje, kteří měli cizince zastavit. Španělské oddíly začaly postupovat do vnitrozemí a s pomocí Malinche rychle využily nespokojenosti mnoha měst, podrobených aztécké nadvládě. Významným bylo pro Cortése zjištění, že Tenochtitlán je v dávném sporu s Tlaxcalou, kde Španělé vyhráli bitvu. To jim poskytlo možnost uzavřít s Tlaxcalou pevné spojenectví a získat jejich podporu čítající nejen značné množství domorodých vojenských sil. Zároveň Španělé demonstrovali svou krutost obrovským masakrem v posvátném městě Cholule.
Následovány tisíci tlaxcalských bojovníků a svou hrozivou pověstí, dorazily oddíly Španělů konečně do Tenochtitlínu a pochodovaly cestou na hrázi, vybudované před jezero Texcoco a spojující hlavní město s poloostrovem Ixtapalapa. Jsou známa slova vojáka a očitého svědka španělské conquisty, Bernala Díaze del Castillo: "Když jsme viděli tolik měst a městeček, vybudovaných na vodě i na pevné zemi, a tu cestu, která vedla úplně rovně až k Mexiku (městu), byli jsme ohromeni a říkali jsme si, že to vypadá jako ty čarovné věci popisované v knize Amadis, kvůli těm vznešeným věžím, chrámům a budovám, jenž stojí na vodě, všechny z kamene a bíle omítnuté. Někteří z našich vojáků dokonce přemýšleli o tom, zda to, co vidí, není pouhý sen." Zatímco Španělé postupovali po této cestě, obklopeni tisícovkami indiánských kánoí, které se tu sjely, aby se lidé podívali na ty zvláštní muže v brnění a na koních, Montezuma jim vyšel v ústrety. V doprovodu vládců Texcoka, Tlacopanu, Ixtapalapy a Coyoacanu, kráčel panovník pod baldachýnem z peří, zlata a jadeitu, zatímco další šlechtici před ním jen zametali zem a pokládali na ni bavlněné podložky, aby se jeho sandály se zlatými podrážkami nedotkly snad země. Montezuma cizince přivítal a pozval je do města, kde je ubytoval v bývalém Axayacatlově paláci. Španělé ho zde však záhy uvěznili, snažíce se o politickou nadvládu nad městem, v němž stále formálně vládl jeho právoplatný panovník.
Během všech těchto událostí přistála ve Veracruzu tisícovka španělských vojáků pod vedením Pánfila de Narváeze, jehož vyslal Diego Velásquez, kubánský guvernér, aby zastavil Cortésovu výpravu a převzal velení při dobývání dalších území. Když se o tom Cortés dozvěděl, nechal v Tenochtitlánu jako svého zástupce Pedra de Alvarada a vydal se k Mexickému zálivu se skupinou vojáků, s nimiž se mu podařilo své protivníky překvapit a porazit. Místo toho, aby byl Cortés zadržen, vrátil se do Tenochtitlánu s mnohem početnějším vojskem, jelikož s sebou přivedl i mnoho z Narváezových muzů. Když však dorazil zpět k hlavnímu městu, musel čelit neočekávané situaci. Alvarado, jenž se obával spiknutí, nechal v době Cortésovy nepřítomnosti povraždit tamní šlechtice. Důsledkem byla vzpoura domorodců, kteří napadli španělské oddíly. Během povstání byl zavražděn Montezuma - podle některých badatelů ho zabil kámen vržený kýmsi ze zástupu lidí, které se snažil uklidnit. V noci 30. července 1520, neblaze proslulé "Smutné noci" (Noche Triste), museli Španělé z Tenochtitlánu prchnout, přičež ztratili mnoho mužů - podle dobových zpráv přežil jen každý čtvrtý conquistador. Útočiště nakonec našli nejdříve v Tlacopánu a následně v Tlaxcale. Zde Cortés shromáždil všechny své muže a začal dobývat četná města. Připravil i svůj útok na Tenochtitlán, kde po Montezumově smrti vládl nejprve jeho bratr Cuitlahuac ("Suché lejno") a pak Cuauhtemoc ("Sestupující orel"¨), syn Ahuizotla a skutečný hrdina domorodého odporu. Španělé postavili brigantiny, a tak mohli město obléhat, vyhladovět jeho obyvatele a zvítězit nad posledním aztéckým odporem ve slavné bitvě v Tlatelolku 13. srpna roku 1521. Toto datum znamenalo konec aztécké říše a nezávislosti původních obyvatel Mesoameriky.
Tenochtitlán, jehož chrámy nahradily katolické kostely, byl brzy přeměněn v město Ciudad de México, první hlavní město Nového Španělska a později mexické republiky. Dnes je z něj obrovská metropole, rozprostírající se v dusném vzduchu Mexického údolí, kam až oko dohlédne, která již přišla o svá bývalá jezera. Při pohledu na ni je těžké představit si tu aztécké hlavní město, z jehož popela povstala tato moderní megalopole. Nicméně podíváme-li se na její památky detailněji, můžeme zahlédnout stopy její předkolumbovské minulosti a staletí biologického a kulturního prolínání, které se stalo hlavním znakem mexické národní identity. Slova vyrytá na desce na náměstí v Tlatelolku jsou dostatečně výmluvná: "13. srpna 1521 Tlatelolco, hrdinně bráněné Cuauhtemokem, padlo do rukou Hernána Cortése. Nebylo to ani vítězství ani porážka, nýbrž bolestné zrození národa mesticů, dnešního Mexika."
