Petiny stránky

Poloha

Ke konci 13. století přišel ze severního Mexika, do příjemného údolí na jihu barbarský kmen. Byli to Aztékové. S usazením to měl ale tento kmen těžké. Ať se chtěl usadit kdekoli, všude je vyháněli. Kolem roku 1325 se tomuto kmeni podařilo po dlouholetých bojích založit jejich hlavní město Tenochtitlán, dnešní město Mexiko, na ostrůvku v jezeře Texcoco. Podle staré báje tam kmenoví starci viděli znamení, které jim přikázal hledat jejich bůh Huitzilopochtli, orla, který požíral hada na kaktusu. Toto údajné znamení najdeme v dnešním znaku Mexika. O sto let později už Aztékové ovládali oblasti od Mexického zálivu až k Tichému oceánu a ke Guatemale na jihu. Závratný rozmach Aztéků lze snadno pochopit, kdy se na ně podíváme jako na vyvrcholení pozoruhodného sledu kultur, který začal už v době před naším letopočtem a jejichž pokračovateli byli Mayové a Toltékové. Aztékové převzali a zdokonalili to, co vytvořili jejich předchůdci. Byli spíše dědici než tvůrci své civilizace. Jejich zásluhou bylo, že tuto civilizaci uchovali a přenesli do dobytých území.

Kultura

V mnoha směrech nedosáhli Aztékové kulturní úrovně Mayů. Tak např. jejich písmo zůstalo obrázkové a nevyvinulo se v hieroglyfy. Avšak stejně jako Mayové a ostatní mexické kultury měli i Aztékové velký zájem o historiografii. Obrázkové knihy vyprávěly o jejich dějinách, zákonech a obřadech. Obrázky zachycovaly v podstatě jednotlivé události a byly pomůckou aztéckých historiků. Většinu rukopisů z doby před objevením Ameriky zničili Španělé, avšak staré zprávy se tradovaly i za kolonizace. Kromě toho se mnoho španělských historiků odvolávalo na staré mexické rukopisy. V umění, vědě, zemědělství a architektuře dosáhli Aztékové pozoruhodných výsledků. Očití evropští svědci vyprávěli o nádherných chrámech a palácích, o kvetoucím zemědělství a o skvělých aztéckých uměleckých dílech. Bojoví Aztékové neustále rozšiřovali svou říši. Za necelá dvě staletí dosáhl kdysi barbarský kmen takového stupně civilizace, který přiměl vůdce španělských conquistadorů k výroku, že jejich hlavní město Tenochtitlan je „ nejkrásnějším městem na světě “ Do roku 1500 se Tenochtitlán rozrostl v metropoli čítající asi 100 000 obyvatel. Tři široké hráze spojovaly ostrov s pevninou a kamenné akvadukty přiváděli pitnou vodu z pramenů v Chapultepeku vzdáleném přes pět kilometrů. Město zářilo barvami. Sídla šlechticů, úřední budovy a chrámy byly oslnivě bílé, anebo tmavočervené. Domy měly stinné dvory s kašnami uprostřed. Uvnitř visely od stropů obložených cedrovým či jiným dřevem závěsy a nástěnné koberce. Španělé právem nazývali hlavní město Aztéků Benátkami Nového světa. Nádherné město uprostřed temně modrého jezera, ve výšce přes 2 000 metrů nad hladinou moře, obklopené zasněženými sopkami, se dalo srovnat opravdu jen s Benátkami. Plochu města, která byla padesát čtverečních kilometrů, zvětšovaly ještě tzv. chinampas, „ plovoucí zahrady „. Byly to vory z rákosí a proutí pokryté bahnem. Během doby zapustily kořeny do dna mělkého jezera a změnily se v ostrovy. Největší byly sto metrů dlouhé a pěstovalo se na nich ovoce, zelenina a také květiny, které bojovní Aztékové neobyčejně milovali. Ještě dnes si chinampas můžeme prohlédnout na jezeře Xochimilco jihozápadně od Mexika.

Doprava a obchod

Přestože neznali vozy a soumary, neměli Aztékové problémy s dopravou, neboť ulicemi Tenochtitlánu byly kanály, po nichž pluly čluny. Spletí kanálů se plavily kanoe se zbožím na Tlatelolco, největší tržiště na jihu města. Španělé vyprávěli o „náměstí … kde se každý den scházelo přes 60 000 obchodníků a zákazníků … kde obchodníci ze 60 měst nabízeli zlaté a stříbrné šperky, vzácné kameny, kůže jelenů, jaguárů a pum, kromě toho hrnčířské zboží, látky, nádherné mozaikové práce z ptačího peří, med, ryby, zvěřinu, krocany, vykrmené lysé psy, barviva, tabák, gumu a mnoho jiného“.

Společenská struktura Aztéků

Po knězích a šlechticích následovali v hodnosti úředníci spravující stát a obchodníci jezdící za obchodem po celé říši. Obchod byl velmi rozvinutý. Obchodníci často spojovali se svými záležitostmi diplomatické úkoly. Podávali také informace o cizích státech, které mohli vést k obsazení cizího území. O stupínek níž stáli umělci, sochaři, tkalci, kameníci. Po nich jsou prostí občané a rolníci, kteří obdělávali půdu. otroci, kteří byli váleční zajatci nebo lidé prodaní do otroctví pro dluhy nebo z jiných důvodů tvořili nejnižší vrstvu aztécké společnosti. Zacházelo se s nimi v podstatě jako se sluhy a jejich úděl byl mnohem lehčí než úděl otroků za pozdější kolonizace. Aztécký otrok se směl podle vlastní vůle ženit a jeho potomci měli od narození práva svobodného občana. Ve všech vrstvách společnosti se těšilo velké úctě rodinné společenství, všude vládla přísná morálka. Za válečnickou tváří se skrývala pozoruhodná laskavost. Otec učil syna, aby uctíval a zdravil své předky, utěšoval chudé a trpící skutky i slovy, neposmíval se starcům, nemocným, mrzákům a těm, kteří zhřešili. Neurážel je a neopovrhoval jimi, ale aby se choval pokorně před bohem a měl na paměti, že se může přihodit totéž, neřídil se špatným příkladem, nemluvil neuvážlivě a neskákal nikomu do řeči. Pokud někdo nemluví dobře či srozumitelně, snaž se toho vyvarovat. Pokud nemáš co říci, mlč!

Náboženství

Pro Aztéky bylo náboženství středem života. Svět jim připadal plný nepřátelských přírodních sil, které bylo třeba si udobřit. Každý si pamatoval na období sucha, na hladomor, bouře a zemětřesení. Aztékové měli přes čtyřicet božstev, která mohla tato neštěstí odvrátit. Avšak bohy nebylo snadné uspokojit, neboť vyžadovali to nejcennější, co lze obětovat – lidský život. Čím obtížnější byla situace, tím více se muselo bohům obětovat. Bůh Slunce se zjevoval každé ráno a večer se odebíral k odpočinku. Před východem musel bojovat se živly tmy. Kdyby boj prohrál, zanikl by nejen Tenochtitlán, ale celý svět, protože bez Slunce není života. Sílu, kterou bůh Slunce potřeboval pro vítězství, získával z obětovaných lidských srdcí, protože tento sval, pohánějící krev žilami, je sídlem života. Aztékům vyvolenému lidu Vicilopočtliho, připadala svatá úloha válčit a získávat zajatce, jejichž srdce mohla ukojit bohův hlad. Ruku v ruce s tímto náboženským posláním šlo jejich politické úsilí o rozšíření území. Za Aztéků tedy nemohl panovat mír, protože v míru by nezískali zajatce a slunce by muselo hladovět. Někdy se dokonce utíkalo ke „květinovým válkám „.To byly boje dvou stejně silných oddílů různých států, které skončily, když obě strany získaly dost zajatců, aby mohly ukojit hlad boha. Vicilipočtli byl nenasytný. Aztékové však uctívali také Quetzalcoatla (Opeřeného hada), boha vědění a kněžství, který měl bílou tvář a tmavý vous a opovrhoval lidskými obětmi. Podle dávné báje uhnětl Quetzalcoatl těsto ze žluté a bílé kukuřice, smísil s ním svou krev a vytvořil lidi, které naučil lovu a obdělávání pole stejně jako řemeslům a umění. Po určitou dobu také lidem v míru vládl, ale posléze se utkal o vládu nad světem v dlouhém titánském boji s Vicilopočtlim, kterému se podařilo podvodem a intrikami svého protivníka vyhnat. Ten odešel přes moře na východ, slíbil však, že se v roce Ce Acatl vrátí a pomstí svou porážku. Roky Ce Acatl připadaly na léta 1363, 1467 a 1519. Teď se psal rok 1518. V poslední době mátla pověrčivého Montezumu řada znamení, která jeho kněží, vědci a kouzelníci nedokázali vysvětlit: chrám Vicilopočtli se náhle ocitl v plamenech; po celý rok se o každé půlnoci objevoval na východě svislý plamen; obrovské komety s ohnivými ohony měnily noc v den; jezero zaplavilo břehy jako bouře, přestože nezafoukal ani větříček; každou noc bylo nepřetržitě slyšet strašlivé naříkající ženský hlas.Potom se jednoho dne objevil před králem zchvácený posel a sdělil mu, že viděl v zálivu „věže či malé hory plovoucí na mořských vlnách“. Druhá zpráva hovořila o lodích s cizokrajnými lidmi, kteří „ mají velmi světlou pleť. Všichni mají dlouhé vousy a vlasy jim sahají jen k uším“. Sotva se Montezumovy poslové s těmito cizinci z východu pozdravili, chystali se hosté aztécké území zase opustit. Slíbili však, že se příští rok vrátí. To se bude psát rok 1519. Záhada tajuplných znamení byla vyřešena. Quetzalcoatl dodržel slovo a vracel se. Děsně krvavý průvodce Ve škole jsme se všichni učili, že Slunce je hvězda… obrovské nebeské těleso složené z horkých plynů, které drží pohromadě díky gravitaci. Hvězda vydává elektromagnetické záření a hlavně světlo, které je výsledkem jaderných reakcí v nitru Slunce. Nicméně Toltékové věřili tomu, že Slunce je ve skutečnosti bůh, nadpřirozená bytost, která má moc nad lidským životem. Ale přízeň takového boha bývá nestálá. Když ho člověk rozhněvá, sešle na něj utrpení. Vysuší třeba svými paprsky úrodu, a člověk hladoví. Anebo sešle na zem mračna kobylek, která lidem sežerou všechnu potravu. A tak je nutné se starat o to, aby byl takový bůh uspokojen. Strašní Toltékové věřili, že je třeba darovat tomu svému bohu život. Zuřiví Aztékové dovedli celou věc až do krajnosti. Uvěřili, že musejí dávat svému bohu Slunce lidské životy po celých tisících. A nejen to - tito lidé museli být obětováni zvlášť krutým a krvavým způsobem. Aztékové neobětovali jen při zvláštních příležitostech, jako byly královy narozeniny nebo státní svátek, nýbrž obětovali lidi pořád: Obětní pyramidy * obětovali 50 000 lidí ročně (to je tisíc týdně, šest za hodinu, čili jeden člověk každých deset minut!) * obětovali 20 000 lidí během jedné jediné slavnosti, při zasvěcování chrámu v Tenochtitlánu * zřídili zvláštní vojsko, které mělo za úkol neustále zásobovat kněží lidskými oběťmi * vyvolávali rozbroje mezi podmaněnými kmeny, aby měli záminku se do sporů vměšovat; zajatce pak obětovali při svých obřadech V jedné španělské dějepisné knize se psalo, že když se v roce 1487 zasvěcoval Velký chrám, bylo během jediného obřadu obětováno 80 000 lidí. Ale nevěřte tomu, co se v dějepisných knihách píše! Obětovat 80 000 lidí bylo prakticky nemožné! Na to by Aztékové potřebovali kulomety a bomby, aby pobili tolik obětí. (Vlastně až v posledním století se lidé naučili navzájem zabíjet v masovém měřítku - říká se tomu válka, a někteří si myslí, že na ní není nic špatného.) To jsou ale způsoby… Asi poslední pohled obětovaných lidí na tento svět Aztékové nejraději obětovali nepřátelské válečníky. Čím statečnější nepřítel, tím lepší oběť. Když Azték zajal nepřítele, pravil: "Toto je můj milovaný syn." A budoucí oběť odpověděla: "Toto je můj milovaný otec." Aztékové obětovali pěti hlavními způsoby; některé byly krutější než ostatní: 1. Kněz položí oběť na záda přes obětní kámen a nožem jí otevře hruď. Z těla jí vytrhne srdce a obětuje jej bohům do kamenné nádoby. 2. Oběti se usekne hlava. Takový byl obvykle osud obětovaných žen, které nějakou dobu plnily roli bohyně. 3. Oběť se přiváže k velkému kameni a dostane kyj, aby se mohla bránit. Pak bojuje proti aztéckému válečníkovi, který je ozbrojen kyjem opatřeným ostřím. 4. Oběť se přiváže ke kůlům a střílí se do nich šípy. Její srdce se označí bílou tečkou, ale prvníma několika desítkami šípů se do ní nemíří. Krev vytékající z ran oběti zavlažuje půdu, aby úroda lépe rostla… alespoň Aztékové tomu věřili. 5. Oběť se hodí do ohně a pak se zase vytáhne. To se několikrát opakuje. Když je oběť lehce opečená, obětuje se její srdce. Zrůdná matka V roce 1803 německý vědec baron Friedrich Heinrich Alexander von Humboldt navštívil Mexiko, aby studoval dějiny Aztéků. Vykopal tři metry vysokou sochu o váze dvanácti tun. Byla vytesaná z jediného kusu čediče a vypadala strašně. Byla ve skutečnosti tak šokující, že ji Humboldt nechal zase zakopat! Byla to socha Aztécké bohyně země Coatlicue. Před touto bohyní byli obětováni lidé… když viděli, jak je ošklivá, možná zemřeli leknutím dřív, než je stačili připravit o život kněží. Roztomilá Coatlicue vypadala přibližně jako člověk, ale měla: Coatlicue * dvě hadí hlavy, které hleděly jedna na druhou * hady místo paží * plášť z hadů stočených v křídlech supa * nohy jaguára (samozřejmě je řeč o americké šelmě, ne o tom drahém autu) * náhrdelník ze srdcí, lebek a useknutých rukou svázaných dohromady lidskými střevy Chodíte do školy a nudíte se při výtvarné výchově? Zkuste vymodelovat sošku Coatlicue! Příběh Coatlicue je stejně hrůzný jako její socha. Byla to bohyně země a čekala dítě, které mělo vyrůst a stát se novým Sluncem. Ale než se dítě narodilo, zavraždila Coatlicue její dcera, bohyně měsíce, a jejích 400 bratrů, kteří byli hvězdami na nebi. Uřízli jí hlavu. Hadi vylézající Coatlicue z krku představují krev, která jí tryskala z těla. Ale dítě se přesto narodilo a pomstilo smrt své matky tak, že zabilo bohyni Měsíce a jejích 400 bratrů. (Statečné dítě!) A tak každé ráno za svítaní vyhání Slunce Měsíc a hvězdy z oblohy - samozřejmě za předpokladu, že, že dostane svou pravidelnou porci obětní krve. Je jisté, že těla obětí se někdy uvařila a snědla. (Jediné části, které kněží dovolili lidem jíst, byly paže a stehna.) V 80. letech minulého století se badatelé domnívali, že Aztékové pořádali obrovské kanibalské hostiny - a že všechno to maso jim mělo dodávat sílu, aby mohli bojovat dál a brát do zajetí ještě více obětí. Dnešní badatelé zase tvrdí, že taková představa je mylná. Aztékové ve skutečnosti měli dostatek potravy a vůbec se nepotřebovali dojídat lidským masem…